Dubnové aprílové počasí vskutku nenechalo nic náhodě. Ač jako většina dobrodruhů i my utekli za teplem na jih, přesto i nás zastihly potoky vody z nebe. Ale když pranostika praví „Duben hojný deštěm, říjen vínem“, tak jsme tomu počasí odpustili.
Je první březnová prosluněná sobota a Odra má vodu – byť nízkého stavu. Ale to nás přece nedonutí sedět doma, pomyslela jsem si. Stačilo obvolat pár kamarádů – a ono to vyšlo. Jedeme.
Za ty roky, co člověk jezdí na kajaku, se už leccos naučil. O vodě, o věcech, o sobě. Už dávno mi nedělá problém bleskově se rozhodnout, co vše musím nabalit do lodi těsně před vyplutím. Ve vaku je – tedy pokud nedojde k nějaké nehodě – vlastně vždy vše, a tak stačí jen hrábnout a mám. Anebo taky nemám, ale pak dělám, jako že to vlastně nepotřebuji, a že to nemám je samo sebou součást dost rafinovaného plánu.
Čeština
English
Polski